Dnešní den lze nejvýstižněji popsat snad jen slovy dědy Komárka z Na samotě u lesa.... Celý den jdeme zachumlané v pláštěnkách a jen sledujeme cestu před námi. Už nejdeme podél oceánu, ale podél řeky Rio Miño/Rio Minho, která tvoří přirozenou státní hranici mezi Portugalskem a Španělskem. Je to takový zádumčivý den. Ani se spolu moc nebavíme. Jen šlapeme v doprovodu svých myšlenek. Když už něco prohodíme, tak prakticky jen názvy jídel, na co máme chuť, vlastně spíš hlad. Myšlenky na jídlo byly tak silné, že cestou potkáváme bar Mineiro s poutnickým menu. Hurá, konečně teplé jídlo. Majitel je z mých pětiprsťáků na větvi a fotí si je ze všech stran. Fotí se i s námi, fotí se s každým poutníkem, který se u něho zastaví a nadšeně všem o všech setkáních vypráví. Dokonce nám cinknul i do hotelu a zarezervoval postel. Po dešti pokračujeme dál. Do Valençe je už jen pár kilometrů. Dnes spíme poslední noc v Portugalsku. A za mostem už na nás bude ráno čekat Španělsko....
Žádné komentáře:
Okomentovat