3. den - Zlatá stezka Zemí hradů - Třebenice - Budyně nad Ohří

23 km
Třebenice, Teplá - Hazmburk - Libochovice - Kostelec nad Ohří - Budyně nad Ohří

Vyrážím ráno v 7 hodin. Dnes mě čeká nejjednodušší etapa. Jen 23 km a jen jedno stoupání na Hazmburk, jinak rovinka.

Nad Sedlecem začíná stoupání. Když před sebou vidím Hazmburk, tak mám pocit, že tam nevylezu. Ale nakonec stoupání není tak příkré, jak se mi snažil vnutit výškový profil na mapách. Na hradě jsem lehce po 9 hodině, ale otevírají až v 10. To čekat nebudu. 

Dole pod hradem na rozcestí dojídám snídani a hraju si s batohem. Po 550 km ze severu na jih a teď po asi 72 km objevuji 2 šňůrky, které mi líp usadí batoh na záda. Přes 600 km špačkuju, jakej jsem si to koupila blbej batoh, jak mě strašně bolí ramena. No, ještěže jsem na to přišla. Hned mám chaloupku na zádech minimálně o polovinu lehčí a už mi tolik nevadí táhnout notebook. Ach jo. Jsem to tele makový. Pořád říkám, že by k batohům měli dávat návody.

Pod hradem je meruňkový sad. Výborné meruňky tu pěstují. Pár jsem jich ochutnala. O kus dál jsou švestky, ale ještě nejsou moc zralé. Seběhnu kukuřičným polem do Libochovic, okouknu zámek a těším se na PR Myslivna.

Je to zklamání. Žádný bažinatý tůňky nevidím. Jen divokej les. A mraky komárů. Takže co nestihl v pondělí pokousat mravenec, včera sežrat ovád, tak si dávají dnes komáři. Jsem poštípaná neskutečně. Až za ušima. V Budyňském lese to samé. Komáři se tam snad žení.

Takže jsem ráda, když vylezu na silnici. Zastavuji na vodním hradu v Budyni nad Ohří, kde v podstatě Zlatá stezka Zemí hradů končí. Nebo respektive začíná. Já ji šla v protisměru.

Závěrečné pivko a něco dobrého k snědku se nekoná, neb tu není otevřená žádná hospoda. Ani zmrzlina. Pokud teda člověk nechce pivo v plechu nebo nanuka na klacku od místního Vietnamce. Chcípnul tady pes...

Nádherné putování. Ale stále nemám úplně jasno ve všech těch kopcích a sopkách Českého středohoří. I když je to o poznání lepší.

Nejsem úplně ve svém rytmu, jsem víc unavená, ale na druhou stranu nemusím chodit 40 km denně. Stačí do 30. Ale čas mám lepší, než jak mi naplánují Mapy.cz

A sražený boty po vyprání se znovu prošláply a bez jediného puchýře. Jupííí. 

Mapa: https://mapy.cz/s/lesapegunu

první větší cíl dnešní etapy, hrad Hazmburk

to snad nedám...., to je vysoko.....

poslední ohlédnutí za Českým středohořím

Hazmburk

úžasné meruňky pod Hazmburkem

Libochovice, zámek

chmel je naše zlato

Budyně nad Ohří, vodní hrad

2. den - Zlatá stezka Zemí hradů - Velké Žernoseky - Třebenice

36 km
Velké Žernoseky - Malé Žernoseky - Velemín - Milešov - Lhota - Oltářík - zámek Skalka - Košťál - Třebenice, Teplá

Přívoz jezdí až od 9 hodin. To je na mě fakt pozdě. Chci vyrazit dřív, abych toho ušla co nejvíc za ranního chladného počasí. Takže taková opičárna. Vyrážím v sedm autobusem do Žalhostic, tam přestupuju na vlak do Lovosic a v Lovosicích na další vlak do Malých Žernosek.... Ale vyrážím lehce po půl osmé. Hodina a půl dobrá. Aneb jak se dostat přes řeku širokou pár metrů za 40 minut.

Docela se divím, že nechodím jak nam*daný kačer. To jsem nečekala. Opárenským údolím si to štráduju v rychlém tempu. Ale jak začíná převýšení, tak zpomaluji. Nejde to moc rychle. Nevadí. Nikam nespěchám. Míjím Milešovku a čeká mě první větší stoupání na kopec Ostrý. Tam potkávám první turisty s pejskem. Tomu se nelíbím, nejradši by mě sežral. Dávám chvilku pauzu a svačinku, kochám se panoramatama. Dneska vůbec celou cestu jsou nádherný výhledy na České středohoří. Moc si jich užívám. 

V obci Medvědice žádnou medvědici ani medvěda nepotkávám. A tyčí se přede mnou Lipská hora. Charismatická. Majestátní. Božská. Působí na mě, jako kdyby tam žilo božstvo. Naprosto jsem pochopila pocity lidí x stovek let zpětně, kdy uctívali božstva hor a nosili jim obětiny.

Před sebou mám další zříceninu hradu - Oltářík a v dáli slyším bublat bouřku. Je dost daleko, tak doufám, že mě mine. Oltářík si užívám naprosto sama. Sedím na dřevěných schůdcích ve zřícenině, chroupu bebe sušenky a užívám si výhled na Košťal a okolí. V dálce vidím Říp. To se neomrzí. Je tu nádherně. Kolem Plešivce (Kolik těch Plešivců vlastně je? Už včera jsem jeden minula.) mířím ke zřícenině hradu Skalka a dále na kopec Košťál a jeho zříceninu hradu Košťálov. A pak už jen vidina postele a teplé sprchy.

Mapa: https://mapy.cz/s/gucezaremu

Malé Žernoseky, vinice sv. Tomáše

Opárenský mlýn

Milešovka

pozůstatky hradu Ostrý

výhled z hradu Ostrý

kaplička ve Lhotě

výhled z hradu Oltářík

zřícenina hradu Oltářík

zámek Skalka s rozhlednou

zřícenina hradu Košťálov

výhled z hradu Košťálov

hrad Košťálov

1. den - Zlatá stezka Zemí hradů - Úštěk - Velké Žernoseky

36 km
Úštěk -  Litýš - Třebušín - Staňkovice - Hradiště - Kamýk - Malíč - Velké Žernoseky

Na žádnou delší trasu se po covidu stále necítím. Jeden den zvládnu ujít 30 km s batohem, kde mám jen 2 litry vody a jablko, ale druhý den to už nedám a týden se z toho dávám dohromady. Letos to na žádnou pouť nevidím. Tohle jsem ve čtvrtek říkala přátelům u oběda. V pátek jsem vzala do ruky knížku od Moniky Benešové a četla její trail po pacifické hřebenovce. V sobotu jsem se rozhodla, že nemůžu fňukat u počítače, že covid sem a covid tam... To bych se nedala dokupy nikdy. Takže dost lenošení, musím se vrátit do normálu. A hned teď. Nač to odkládat. Až to? Nebo až tamto? Nebo až tohle? Ne, ne, ne. Chtěla jsem jít původně Zlatou stezku Českého ráje, ale je problém sehnat ubytko, všechno obsazený. A v přírodě spát nezvládnu, na to zatím nemám koule. Takže drobná změna v programu. Sice kratší, ale co se dá dělat. V neděli večer narychlo balím, zjišťuji, že moje milované trekové Merrellky se po vyprání po pouti ze severu na jih srazily a malinko mě tlačí paleček, koukám do mapy a nařizuji budíka ráno na pátou.  

Jééé, docela symbolické. Pátou. Pátá právě teď odbila.... Rebelové a Zuzana Norisová tančí v dešti před kostelem v Úštěku a já tady začínám svou minipouť. Zlatou stezku zemí hradů.

Ráno nezačíná úplně skvěle. Abych dojedla zbytky z ledničky podléhající rychlé zkáze, připravuji si na cestu svačinku. No a... Samozřejmě. Nechala jsem ji doma na lince.... A v chaloupce na zádech mám sbalenou i kancelář (2,3 kg elektroniky - notebook + kabel do elektriky) zabalenou v neoprenovým obalu a dvou igeliťácích, to abych nezkratovala elektroniku svým potem.

Zlatá stezka Zemí hradů vůbec nezačíná jako zlatá. Je spíš kopřivová. A přijde mi, že snad vede místy původní železnice. Jsou tu zbytky kolejí a cesta vede po šutrech. Naštěstí je vysekaná. Cestou mě doprovází srneček se srnkou, tak nejdu sama. Po tomto úseku, nad Srdovem, začíná ráj. Cesta lesem, ale nádherná. Kousek cesty vedle mě hopká malý zajíček ušáček. Chci se stavit omrknout zříceninu hradu Litýš, ale nějak nemůžu najít cestu. Jdu pořád z konce, což je divný cestou na hrad.... Vzdávám to a vracím se. Je to tady dost zarostlý. 

V Třebušíně kupuju lehkou svačinku u místního Vietnamce a valím dál. Už chci vidět taky nějaký nádherný panoramata na České středohoří. Ale to si ještě počkám. Nejdřív vyšlápnout na Dlouhý vrch. Cesta vede po asfaltce, tak aspoň není příkrá. Ale Dlouhý vrch dostál svému jménu. Mažu z kopce a pak zase trochu do kopce na Hradiště. Konečně. Po necelých 30 km mám nádherné České středohoří jak na dlani. Půl hoďky tu posedím a kochám se. Paráda. A je tu neskutečně lučních koníků. Skáčou po mě. A jedna velká deseticentimetrová zelená kobylka se usalašila na mém batohu. A nechtěla pryč.

Kolem Plešivce je strašně moc mravenišť. Jdu po cestě, ale přesto mi ty velký černý potvory vlezly do bot. Jsem pokousaná snad od 50 mravenců. Na zřícenině hradu Kamýk dávám sváču a klepu z bot snad poslední mrňavý žrouty. Pak už jen projít jabloňovým sadem a jsem ve Velkých Žernosekách nebo Žernosecích (? - fakt nevím, jak se to skloňuje). Musím ještě omrknout přívoz, abych věděla, kdy ráno vyrazit.

Sice s notebookem na zádech a o to těžším batohem. Ale chvílema úplně v euforii, že dělám, co mě baví a přitom ani nekašlu na práci a dostojím svých závazků. A to je ona, svoboda v batohu. Konečně snad dokážu skloubit osobní život a práci. Jde to. A to mě baví.

Mapa: https://mapy.cz/s/hezacapuza

Úštěk

Úštěk, ptačí domky

rybníček bažiňáček nad Srdovem

Dlouhý vrch (hřeben)

výhled z Hradiště

zřícenina hradu Kamýk

pohled na Kamýk

Svatováclavská poutní cesta

26 km

hl. m. Praha / Středočeský kraj, okr. Praha-východ

Praha, Florenc - Brandýs nad Labem-Stará Boleslav

Mapa: https://mapy.cz/s/nobubosutu

Před rokem jsem byla druhým dnem na trase poutní cesty Blaník - Říp. Rok předtím na svatojakubské pouti z Porta do Santiaga de Compostela. Už to vypadá, že se konec dubna stane tradicí pro moje putování. 

Svatováclavská poutní cesta vycházela v Praze od Špitálské brány (Brány sv. Petra) a končila v Boleslavi u kostela sv. Kosmy a Damiána (nynější kostel sv. Václava - absolutně nevyfotitelný), kde byl světec zavražděn.

Poutníci v této době sledovali především cestu, po níž podle legendy jel kníže Václav v den smrti do Boleslavi a zároveň po které později jeho bratr slavnostně převezl jeho ostatky do pražské rotundy. Odtud „Svatá cesta“, neboli „Via Sancta“. Otázkou je, kudy přesně cesta tehdy vedla. Kapličky ještě nestály, ty nechali jezuité vystavět až ve druhé polovině 17. století. Důležitými záchytnými body cesty podle legend ale musel být Prosek s kostelem sv. Václava a potok Rokytka. Do Staré Boleslavi vedly tedy pravděpodobně dvě cesty. 

Severní větev, někdy zvaná svatováclavská, vedla přes Libeň a zmiňovaný kostel sv. Václava, kde bývala významná zastávka všech procesí. Dále pokračovala přes Popovice (které jsou dnes městská část Brandýsu nad Labem/Staré Boleslavi) k brodu u Staré Boleslavi. 

Já si pro putování vybrala druhou větev, mladší, někdy zvanou Svatá cesta neboli Via Sancta, vedla více jižně. Od Poříčské brány pokračovala přes Karlín, Vysočany, Klíčov, Kbely, Vinoř, Podolánku, Dřevčice, Vrábí a Brandýs nad Labem k brodu u Staré Boleslavi. Právě podél této cesty později byly vystavěny kaple.

Od roku 1674 do 1690 bylo podél cesty vybudováno 44 kapliček vzdálených od sebe přibližně na délku Karlova mostu (516 m). Číslo 44 značí i počet mariánských vzývání loretánské litanie. Kapličky byly stejně stavebně řešené, nahoře s vymalovaným znakem a jménem donátora, uprostřed umístili vzývaný obraz Panny Marie, ve výklenku byl vymalován příběh ze života knížete sv. Václava, nápisy převážně latinské, některé i české.

Přesné místo začátku poutní cesty, původní umístění Špitálské brány, se mi nepodařilo najít. Na třech stránkách jsou tři různá umístění. Je to prostě někde v okolí nynější Florence, tak vyrážím odtud. Nekopíruji přesně původní poutní cestu. Na mapě si pouze pospojuji zachované kapličky a putuji od jedné ke druhé tak, jak mi mapa vytyčila cestu.

Z původních 44 kapliček je jich na cestě už jen 19. Původně jsem chtěla začínat na Klíčově, odkud už jsou kapličky víceméně zachovány. Ale nějak mi to nešlo, přišlo mi, že se šidím. Jen hezky od začátku, z Florence.

Nevzala jsem si úplně dobrý boty. Moje Merrellky, které se mnou nachodily už tolik kilometrů jsem nechala doma. Obouvám Asolo s tím, že je potřeba je prošlápnout. Zatím jsem je nosila jen na kratší procházky kolem deseti kilometrů. Do hor, do těžšího terénu jsou fajn, pevně drží nohu. Na asfalt nee. Ale co už. Mám je na nohou...

Po událostech z práce za posledních několik týdnů mi nejde vypnout mozek. Taky tato pouť je kraťoučká. Snažím se na nic nemyslet, nevnímat pracovní myšlenky aspoň tak, že se soustředím na zvuky, vůně a zrakové vjemy. Vždycky když se zaposlouchám do zpěvu ptáků, říkám si, že se je naučím poznávat. Ale stále je jen u slibů. 

Cesta není žádná hitparáda. Je to prakticky pořád po silnici, vyhýbám se autům a tramvajím. O to víc si užívám každý kousek zeleně, který je cestou. Na okraji Pralesa ve Kbelích se motám do pavučin, ze stromů na mě skáčou obrovští pavouci a nad hlavou létají netopýři... Jak já dětem tuto čarodějnickou stezku závidím. Kolem potoka ve Vinoři nádherně voní fialky. Moc jich tam není, nevím kde se tolik vůně bere. 

Zanedlouho opět na silnici. Ale je tam široká krajnice, takže je to celkem cajk. Vyhlížím další a další kapličky. V Dřevčicích mě očarovala tvrz. Jak z pohádky. Míjím pole s řepkou. Z pár odvážnějších poupat teprve vykukuje žlutá. Uvědomuju si, že vloni touto dobou byla už republika pokryta žlutými poli v plném květu. A za chvíli jsem už hopsa hejsa v Brandýse. Přecházím řeku a stojím před kostelem, kde byl zavražděn kníže Václav. Ale ráda bych si prohlédla i Palladium země české, tak mířím až do kostela Nanebevzetí Panny Marie. Nevidím ho, předpokládám, že je vsazeno do oltáře, k němuž je vstup zakázán. Škoda, ale co naplat.

Měla jsem z cesty docela strach. Jak zvládnu 26 km čtyři měsíce po covidu, protože schody a kopce mi dělají stále problémy. Ale protože to bylo po rovince, jen na Krocínce jsem se trochu zadýchala, zvládla jsem to se standardní únavou po zimním nicnedělání a sezení u kompjůtru v práci. A za 5 hodin jsem byla v cíli. Jen mě bolela cestou záda, což se mi nikdy předtím nestalo. A to i přesto, že jsem šla nalehko. Jen 2 litry vody, jablko, sušené švestky a tyčinka ledových kaštanů byla moje zátěž.

Brněnská kaple (replika, stojí poblíž původního umístění)

Horažďovická kaple

Jeníkovská kaple

Kájovská kaple

Krupecká kaple

Kutnohorská kaple

Nezamyslická kaple

Nicovská kaple

Hornojiřetínská kaple

Pakenská kaple

Svatokřížská kaple

Svatojakubská kaple

Rokycanská kaple

Římovská kaple

Sečenská kaple

Šternberská kaple

Strašenská kaple

Vartenská kaple

Vyšehradská kaple

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie

13. den: Sever-Jih: Rožmberk n.Vlt. - Vyšší Brod

34 km

Rožmberk nad Vltavou - Žumberk - Kraví hora - Vyšší Brod - nejjižnější bod ČR - Studánky - Maria Rast am Stein - Vyšší Brod

Jak vstávám z postele, tak už vím, že nožky dnes nebudou mít svůj den. Naštěstí se mi to stalo až poslední den. Anebo možná právě proto. Už tělo ví, že dnes končí a pomalu se přesouvá do klidového režimu.

Každé, byť sebemenší stoupání je pro mě utrpení. Ale pár kilometrů před cílem to nevzdám. Než se nějak kloudně rozejdu, jsem ve Vyšším Brodě. Stoupání vždy střídá klesání a rovinka. Tam se trošku rozejdu a “naženu” ztracený čas v kopečcích.

V lese nad Vyšším Brodem nacházím červený kočárek, ze kterého čouhá deka. Krve by se ve mě nedořezal. Jdu  se podívat, zda je prázdný. Díky Bohu, je. To se mi ulevilo.

Stoupám a klesám dál k jihu. A zanedlouho jsem ve finále své pouti. Stojím na nejjižnějším bodě České republiky. Dokázala jsem to. 

Po krátké pauze se vracím do Vyššího Brodu. Dávám slavnostního candáta na kmíně k obědu. A protože mi jede vlak až za dvě hodinky, možná i na lívanečky s borůvkovým přelivem dojde.

Prošla jsem Peklem i Rájem. I stezkou na Onen svět.

550 km, 13 dní, 3 puchýře a 1 klíště.

Mapa: https://mapy.cz/s/jubugejala

svítání v Rožmberku nad Vltavou

nejjižnější bod ČR

nejjižnější bod ČR

Radvanov, stezka česko-rakouského přátelství

kaple Spočinutí Panny Marie (Maria Rast am Stein)

Vyšší Brod, cisterciácký klášter