úterý 30. dubna 2019
11. den - Santiago de Compostela - Piaxe
Jestli jste si včera mysleli, že Santiagem náš příběh končí, tak ne ne ne 😜 Po vydatné snídani (konečně slanina a vajíčka, žádný toust) vyrážíme na další camino. Camiño Fisterra. Touha vidět znovu moře a slyšet šumění vln na konci světa je nepřekonatelná.
Pouť Porto - Santiago de Compostela jsem zvládla celou v barefootech. Na pouť do Fisterry se už ale přezuji do svých trekových Merrellek. Cca 30 km za den v barefootech je moc. A obzvlášť, když je cesta z 90% po asfaltu nebo kostkách. Paty jsou v jednom ohni a v noci jsem se budila bolestí. Cestu jsem spíš protrpěla, než že bych si ji užila. Příště barefooty už jen na menší vzdálenost a po přírodním terénu.
Překvapuje nás, kolik poutníků se vydává do Fisterry. Věkově spíš starších a ve větších skupinkách. Cestu si vyloženě užívám. Nohy mám jak v bavlnce. Dnes je to jedna z nekrásnějších etap. Ubytováváme se v alberque Alto da Pena. Na pokoji jsme 4. My dvě, Lucka z Česka a její kamarád Stephan z Německa. Konečně se zase vyspíme, je nás na pokoji málo. A večeře opět tradiční poutnická. Sedíme u stolu s klukama, kteří vyrazili ze Sevilly na kole a jsou to hrozní vtipálkové. Výborné menu. Úžasná čočková polévka, tortilla de patatas a červené víno.
pondělí 29. dubna 2019
10. den: Cruces, Padrón - Santiago de Compostela
Na poslední den si necháváme jen 18 km. Chceme dorazit do Santiaga do jedné, abychom měly ještě čas na vyřízení compostely (diplomu po absolvování poutě), prohlídku města a večer stihly mši pro poutníky. Posledních asi 5 km je nekonečných. Po betonu, předměstím Santiaga. Jde se hrozně ztěžka.
Ve 12:12 stojíme před katedrálu v Santiagu. Koukáme na tu nádheru románské a barokní architektury, máme to za sebou, odkládáme batoh. Pár nezbytných fotek. Pak si sedneme a opřeme se o podloubí a čekáme, kdy se dostaví euforie. Nic. Nic. Pořád nic.
Z důvodu rekonstrukce se v katedrále nekonají mše pro poutníky. Takže obrovskou botafumeiro (kadidelnici), která se pomocí lan rozhoupe a lítá nad hlavami poutníků, neuvidíme. Člověk se za něčím žene a na konci není to, co očekával... To je život. Takže... (každý nechť si doplní dle svého uvážení).
neděle 28. dubna 2019
9. den: Caldas de Reis - Cruces, Padrón
Ráno je docela zima, ale cesta vede lesem, takže se nožičkám krásně ulevilo na přírodním terénu a nemusím se cestou přezouvat. V Padrónu nás přepadl hlad. S Káťou si objednáváme každá španělskou omeletu. Servírka nám říká, že je velká, jestli chceme opravdu dvě... Chceme. Máme hlad. Vypadáme snad jako nějaké chudinky, které nesnědí ani jednu omeletu? Není velká, je obrovská... A jde se nám hodně ztěžka. Večer v Crucesinn alberque zažíváme první pravou společnou poutnickou večeři. Kdy se u jednoho stolu sejdou všichni poutníci, jedí a povídají si. Je tu s námi parta asi 10 Irů, kteří se potkali v nemocnici, kde prodělali operaci srdce. Slíbili si, že pokud to přežijí, vyrazí spolu na camino. A jsou tady. Nádherný inspirativní příběh.
sobota 27. dubna 2019
8. den: Pontevedra - Caldas de Reis
Aha, tak v Pontevedře jsou triatlonové závody. Proto byl takový nedostatek postelí. Vyrážíme z hotelu a občas jdeme závodní dráhou. Snad nám nenalepí na záda číslo. Vlastně už tam jedno máme. Káťa 10 a já 8. Jdeme totiž ve fotbalových dresech. Dneska si dáváme odpočinek. A jen lehkých 22 km do Caldas de Reis. Šly bychom ještě trochu dál, ale nenašly jsme ubytování. Je pod mrakem, dusno, kolem poledne vysvitlo sluníčko. Cesta přírodou, sem tam vinice. Šíleně mě bolí paty. Každý další krok je utrpení. Ještěže máme dnes zkrácenou trasu. Nevím, jestli budu schopná zítra pokračovat v barefootech. Chtěla jsem v nich ujít celou pouť... Ale nemá smysl se zničit. Uvidíme, kdyžtak se cestou přezuju.
pátek 26. dubna 2019
7. den: Mos - Pontevedra
Dnes je nádherně. Svítí sluníčko a je příjemných 16 stupňů. Cesta vede z velké části lesem. Míjí nás spousta poutníků na kolech. Jedna skupinka s doprovodným vozidlem s občerstvením, nás zve na colu, marmeládu a toffifee. Druhá skupinka s gulášem a pivečkem nám jen popřála buen camino. V Pontevedra jsou 2 alberque už plné. Nechápeme, kde se tady najednou zjevilo tolik poutníků. Bereme tedy hotel za 60,- € všema deseti. Po dnešním výkonu si zasloužíme kvalitní odpočinek...
čtvrtek 25. dubna 2019
6. den: Valença - Mos
Ráno nás z postele vytáhly poslední portugalské sluneční paprsky. Přecházíme most a jsme ve Španělsku. To nás přivítalo opravdu důstojně. Za zvuků fanfár bouřky vcházíme do Tui, nad kterou se klene duha a pro štěstí opět padají kapky deště. Celý den je aprílové počasí. Déšť, sluníčko, déšť, déšť, kroupy... možná se i sněhu dočkáme... Ve Španělsku už houstne provoz poutníků. Potkáváme jen málo těch, se kterými se míjíme z Porta. Zabalené do pláštěnek ani nezvládáme sledovat okolí. Spíme v alberque de Peregrinos Santa Ana de Veigadaña ve vesničce Mos - tentokrát jsme tu první. Neopakovatelná šance obsadit všechny radiátory a usušit věci. Je nás na pokoji 16. Potkáváme zde i 2 holky z Českého Krumlova. Konečně zase slyšíme češtinu. A podle směrovek to máme do Santiaga lehounce pod 100 km... Jak říká můj děda “to je coby kamenem dohodil a zbytek došel pěšky”.
Jsme ve Španělsku, takže ode dneška "Buen Camino"!
středa 24. dubna 2019
5. den: Caminha - Valença
Dnešní den lze nejvýstižněji popsat snad jen slovy dědy Komárka z Na samotě u lesa.... Celý den jdeme zachumlané v pláštěnkách a jen sledujeme cestu před námi. Už nejdeme podél oceánu, ale podél řeky Rio Miño/Rio Minho, která tvoří přirozenou státní hranici mezi Portugalskem a Španělskem. Je to takový zádumčivý den. Ani se spolu moc nebavíme. Jen šlapeme v doprovodu svých myšlenek. Když už něco prohodíme, tak prakticky jen názvy jídel, na co máme chuť, vlastně spíš hlad. Myšlenky na jídlo byly tak silné, že cestou potkáváme bar Mineiro s poutnickým menu. Hurá, konečně teplé jídlo. Majitel je z mých pětiprsťáků na větvi a fotí si je ze všech stran. Fotí se i s námi, fotí se s každým poutníkem, který se u něho zastaví a nadšeně všem o všech setkáních vypráví. Dokonce nám cinknul i do hotelu a zarezervoval postel. Po dešti pokračujeme dál. Do Valençe je už jen pár kilometrů. Dnes spíme poslední noc v Portugalsku. A za mostem už na nás bude ráno čekat Španělsko....
úterý 23. dubna 2019
4. den: Viana do Castelo - Caminha
Prší. Aspoň provětráme pláštěnky. Celé dopoledne pochodujeme v dešti. Příkopy jsou plné nádherně kvetoucích kal. Jsem z nich u vytržení. V poledne vysvitlo sluníčko a naštěstí už to tak zůstalo. Ale je docela zima. Opět máme problém sehnat něco k jídlu. Těšíme se na flákotu masa, ale v Caminha jsou všechny restaurace zavřené. Proč? Proč? Proč? Po chvíli zjišťujeme, že je to kvůli Velikonocům. V Portugalsku se slaví Velikonoce týden po nich. Naštěstí budeme brzy ve Španělsku a tam se slaví týden předem. Snad se brzy najíme! Bereme zavděk aspoň sámošce, kde ulovíme poslední 4 housky z 5 a večeříme v parku u řeky. V alberque je nás na pokoji 26, spím s batohem v posteli, protože uličky mezi palandami jsou tak úzké, že by nikdo skrz neprošel. To bude noc... Potkáváme zde první Čechy. Mají postel hned vedle. Vypráví si o tataráku s topinkami.... To jsou muka!
pondělí 22. dubna 2019
3. den: Marinhas - Viana do Castelo
28 km
Den krásně začal. Hned ráno nás pozvali 4 Italové v nejlepších letech na kávičku. Na cestu Kačka koupila muffiny, tak můžeme snídat na pláži. Pro dnešní den máme naplánovanou trasu podél pobřeží. V průvodci píšou, že je špatně značená, ale to nás neodradilo, lepší než kostky. Noo... není značená vůbec. Celý den bloudíme mezi záhony zelí a brambor. Ještěže máme v mobilu GPS... Prakticky od rána je pod mrakem, takže nemáme ani moc chuť fotit. Pro dnešek volíme 2* hotel s peřinou, teplou vodou a snídaní ve Viana do Castelo. A protože housenky na zelí nemají razítko do credencialu, tak po sprše hurá do města, ať ulovíme povinné druhé razítko za den. Začíná pršet.
neděle 21. dubna 2019
2. den: Póvoa de Varzim - Marinhas
25 km
Opět den jak malovaný, 21 °C, sluníčko a mírný vánek. Oceán krásně šumí, vnímáme jeho slanou chuť a vůni. Cesta bohužel vede z 90 % po kostkách, což je utrpení pro moje nohy v barefootech. Rády bychom došly do Belinho, ale nemůžeme v průvodci najít žádnou alberque, takže to radši balíme už v půl třetí a zůstáváme v Marinhas. Jistota je jistota. Recepce je na místní poliklinice a musíme čekat hodinu na sluníčku na její otevření. S dalšími poutníky sedíme na dvorku a necháváme odpočívat a větrat nožky. Teď si, přátelé představte, že se všichni ti poutníci v alberque zují. A takový poutník, nesmíte si ho idealizovat, že jo.... Obzvlášť, když je nás na pokoji 20... Po sprše se vyrážíme podívat po něčem k snědku. S občerstvovnami máme v Portugalsku problém. Všude je zavřeno... Trpíme hlady jako správní poutníci...