SVOBODA V BATOHU

sobota 30. dubna 2022

pátek 15. dubna 2022

Slavkov - kousek Francie u Brna. Místo, kde Napoleon oslavil svůj největší triumf. Místo, které je spojeno s téměř padesáti tisíci mrtvými vojáky. Město, kde se rozhodlo o politických změnách v 19. století.

Slavkov u Brna, zámek

K bitvě došlo 2. prosince 1805 u Slavkova (německy Austerlitz), kde Napoleon porazil rusko-rakouskou armádu. Je všeobecně známá jako bitva tří císařů – protože se jí v čele svých vojsk osobně zúčastnili francouzský císař Napoleon, ruský car Alexandr I. a rakouský císař František I.

Koncem 18. století vypukla ve Francii revoluce pod praporem ideálů rovnost, svornost a bratrství. Pro staré evropské režimy to byly myšlenky nebezpečné a nestravitelné. Zvlášť když je vojenskou silou šířila francouzská armáda v čele s mladým a pozoruhodně schopným velitelem. Napoleon Bonaparte šel od bitvy k bitvě, dobýval území za územím. Bylo mu 24 let, když si vysloužil generálskou hodnost.

Napoleon na severu Francie shromáždil mohutnou armádu. Ale když vznikla už třetí protifrancouzská koalice Velké Británie, Rakouska, Švédska a Ruska, musel změnit plány. Přesunul svou armádu směrem na východ, aby zamezil spojení rakouských a ruských vojsk. Rychlostí svého manévru dokonale zaskočil rakouskou armádu generála Macka u jihoněmeckého Ulmu. 60 000 ze 72 000 mužů rakouské armády skončilo v zajetí nebo dezertovalo. Francouzská armáda poté bez boje obsadila Vídeň.

Na Moravu dorazila ruská vojska, aby se spojila se zbytky rakouské armády. Napoleon spěchal, vyslanec Haugwitz mu přivážel pruské ultimátum, Napoleonově Grande Armée hrozilo, že ji spojenci sevřou do kleští a rozdrtí… Jediné řešení? Rychlé a velké střetnutí dříve, než pruská vojska dorazí. Když 19. listopadu 1805 francouzská vojska vmašírovala do Brna, od severu postupovala posílená rakousko-ruská vojska. V okolí Vyškova narazila na předsunuté francouzské jednotky, došlo k prvním potyčkám. Do bitvy zbývalo několik dnů. Ty stratég Napoleon využil k dokonalé přípravě na bitvu, kterou se rozhodl svést východně od Brna – u Slavkova.

Mohyla míru - první evropský mírový památník

Na místo budoucí bitvy přijíždějí císař František a car Alexandr až 1. prosince 1805. Nocují na slavkovském zámku, nepochybují o svém vítězství. Vždyť mají u Slavkova zásadní početní převahu (rusko-rakouské síly čítaly zhruba 90 000 mužů, francouzské asi 75 000 teprve poté, co dorazil Bernardottův sbor od Jihlavy a Dovoutův od Vídně až v průběhu bitvy), zpočátku i více děl. Zítřejší bitva bude jejich – vždyť Napoleon jim navíc zcela nesmyslně přenechal strategický pratecký kopec! Svůj omyl bolestně pocítí jen o den později ve výroční den Napoleonovy korunovace: 2. prosince 1805.

Napoleon nepřenechal nepříteli pratecký kopec náhodou. Nachystal spojencům léčku. Své jednotky rozmístil tak, aby nepřítele vylákal z prateckého návrší, zatímco většinu svých vojsk si ponechal v záloze na protiútok. Kromě obratnějších jednotek, modernějších zbraní a Napoleonova vojenského génia Francouzům přála štěstěna. Jejich síly skryla ráno hustá mlha a nepřítel o nich neměl přehled. Zato Napoleon měl z kopce Žuráň výhled královský. Viděl, jak se z prateckého kopce valí spojenecké jednotky na jižní část jeho sestavy. Francouzům se podařilo u Sokolnic a Telnice zaujmout výhodné postavení a s velkým vypětím se zde bránilo 12 000 Francouzů přesile 40 000 spojenců.

pohled na bojiště z prackého kopce

Napoleon bitvu u Slavkova-Austerlitz označoval za své nejzářivější vítězství – symbolicky vybojované na své 1. výročí korunovace císařem. Ano, Napoleonův manévr zvaný „lví skok“ se dodnes učí na vojenských školách. Proti tomu stojí fakt, že život v bitvě ztratily tisíce mladých mužů. Kolik jich bylo doopravdy, na tom se historické prameny nedokážou shodnout. Podle rakouského vojenského archivu činily ztráty asi 6 000 mužů, Kutuzov hlásil caru Alexandrovi ztráty necelých 20 000 mužů (bez carské gardy) a 168 děl, zatímco Francouzi přišli o přibližně 10 000 vojáků.

setkání císaře Františka I., knížete Jana I. z Lichtenštejna a Napoleonau Spáleného mlýna

kopec Santon - strategické místo francouzské pluku vedeného gen. Claparedem

kaple Panny Marie Sněžné na kopci Santon

Michail Illarionovič Goleniščev Kutuzov byl jedním ze zakladatelů vojenského umění v Rusku. Celý svůj život věnoval vojenské službě vlasti. Sloužil od svých šestnácti let a zasvětil armádě přes 50 let svého života.

Za války s Turky utrpěl roku 1774 zranění, po kterém oslepl na jedno oko. Vynikal skvělou pamětí a velkou výmluvností. Vzdělání a talent se u něj pojily se značnou dávkou vojenské lstivosti. Dával přednost taktizování před přímou konfrontací. Po prohrané bitvě u Slavkova se neprávem všechna vina kladla jemu, ale když roku 1812 napadl Napoleon Rusko, byl opět povolán do čela ruské armády.

socha maršála Michaila Illarionoviče Goleniščeva Kutozova v Křenovicích

čtvrtek 14. dubna 2022

Pálava

12 km

Jihomoravský kraj, okr. Břeclav

Mapa trasy: https://mapy.cz/s/hanonacubu

V severozápadním výběžku Panonské nížiny, v nejteplejší a téměř nejsušší oblasti České republiky, se nachází Pavlovské vrchy. Zdejší zem dodnes střeží dávná tajemství lovců mamutu, Keltů i zapomenuté osudy vojáků X. římské legie, kteří tu podle legendy začali s pěstováním vinné révy.

Romantická zřícenina Sirotčího hrádku a její typická silueta patří neodmyslitelně k Pálavským vrchům jako Romeo k Jůlii.

Zříceniny působí velmi charakteristickým dojmem. Zanikl tedy zřejmě někdy před r. 1590. Jako zcela pustý jej označuje urbář z r. 1629. Hrad byl vybudován na dvou rozeklaných skalních útesech, oddělených hlubokou roklí, z níž je přístup do krasové jeskyně. Hlavní část spočívala na jižním skalním útesu. Dochovala se průčelní 2,5 m silná a 8 m vysoká zeď s jedním oknem, mezerovitě spojená se zbytky věže s třemi okenními oblouky nad sebou.

Sirotčí hrádek

Pálava (462 m n.m.) a Děvín (550 m n.m.)

Zřícenina gotického královského hradu Děvičky (rovněž Dívčí hrady, Maidberk či Maidenburg) je jednou z výrazných dominant Pálavských vrchů. Původní hrad stejného (ale slovanského) jména – Dewiczky - byl postaven už v roce 1222, ale brzy na to byl koncem 13. století zničen. Prvním purkrabím původního zeměpanského hradu, který měl chránit strategickou obchodní cestu z Mikulova do Brna a Olomouce, byl Štěpán z Medlova, praotec rodu pánů z Pernštejna.

Před hradem stojí tři skalní útesy. Jsou to podle pověsti zkamenělé dívky. Odtud pochází i název hradu. V jedné z pověstí to byla tatarská princezna a její družky, v jiné tři dcery pána hradu Arnulfa, které chtěl zneuctít ďábelský Trabaccio, v jiné opět tři neposlušné zámecké dcery zakleté svojí matkou. Za tichých nocí se prý od těchto kamenů ozývá tichý nářek.

Děvičky (Dívčí hrady)

Děvičky (Dívčí hrady) - palác

Martinka, nejmohutnější a nejvýznamnější skála Pavlovských vrchů, se nachází na severním svahu vápencového bradla Kotel.

skalní útvar Martinka

skalní útvar Martinka (vlevo)

Zřícenina kaple sv. Antonína byla postavena v r. 1652, jako poděkování za velkou úrodu vína. V letech 1720-1722 žil u kaple poustevník, který měl nastarosti správu kaple a zvonění. V r. 1786 byla zrušena a prodána v dražbě. Socha sv. Antonína byla v r.1923 převezena do Perné, kde je dosud. Jedenkrát za rok, na svátek sv. Antonína se zde koná pouť.

zřícenina kaple sv. Antonína

Sirotčí hrádek (vlevo) a stolová hora (vpravo)

středa 13. dubna 2022

Mikulov - Svatý kopeček

3 km

Jihomoravský kraj, okr. Břeclav

Mapa trasy: https://mapy.cz/s/nujudugeto

Jedním z kopců Pavlovských vrchů a zároveň jedním z výrazných přírodních dominant Mikulova je Svatý kopeček (363 m n. m.) – původním názvem Tanzberg. Na kopci se nachází kostel sv. Šebestiána, zvonice a křížová cesta. Svatý kopeček je významným poutním místem.

Křížová cesta na Svatý kopeček v Mikulově patří mezi první poutní místa na jihu Moravy a je jednou z nejstarších křížových cest v českých zemích. Celá křížová cesta zahrnuje celkem 17 objektů: 14 kapliček křížové cesty, kapli sv. Šebestiána, zvonici a kapli Božího hrobu.

Více zde: https://www.tipnavylety.cz/products/krizova-cesta-na-svaty-kopecek-vyhlidka/

Křížová cesta na Svatý kopeček patří mezi první poutní místa na jihu Moravy a jednou z nejstarších křížových cest v českých zemích. Křížová cesta symbolizuje poslední cestu Ježíše Krista z Jeruzaléma na horu Golgotu, kde byl ukřižován.

Roku 1622 poznamenal Mikulov a jeho okolí mor, tehdejší metla společnosti. K jeho odvrácení fundoval kardinál Ditrichštejn na tzv. Tanzbergu nad Mikulovem zvon a kapli sv. Šebestiána, ochránce před morem. Dne 2.července 1623 byl vysvěcen základní kámen. Dále byla z nařízení kardinála vystavěna cesta na vrchol a kolem cesty v letech 1626-30 zřízeno 16 pašijových zastavení. V roce 1631 byla vybudována samostatná zvonice. Místo se stalo cílem proslulých podzimních jihomoravských poutí. Původní stavby na Svatém kopečku byly mnohokrát přestavěny, neboť trpěly nepříznivými povětrnostními vlivy a opakovaně byly zasaženy bleskem, následkem čehož několikráte vyhořely.

kaple sv. Šebestiána a zvonice

kaple sv. Šebestiána

Kaple Božího hrobu byla postavena jako součást křížové cesty na Svatý kopeček v Mikulově. Iniciátorem výstavby putní cesty byl tehdejší majitel mikulovského panství, olomoucký biskup kardinál František z Dietrichsteina (1570-1636). Vzorem pro tuto stavbu byla poutní cesta Sacro Monte di Varallo v severní Itálii, která napodobuje svatá místa ve městě Jeruzalémě. Přesné datum výstavby není známé, z dostupným pramenů však lze odvodit, že patří do původního komplexu staveb z doby kolem 1630. Z dochovaných nápisů na stěnách kaple je zřejmé, že byla navštěvována poutníky již v roce 1644.

kaple Božího hrobu

Zakladatelem křížové cesty v Mikulově na vrchu Tanzberg (od té doby zvané Svatý kopeček) byl majitel mikulovského panství olomoucký biskup kardinál František z Dietrichsteina (1570-1636). Jedním z podnětů vybudování křížové cesty byla snaha po vyjádření vděčnosti Bohu za překonání morové epidemie (1622).

Více zde: https://www.tipnavylety.cz/products/krizova-cesta-na-svaty-kopecek-vyhlidka/

Moravská Amazonie

11 km

Jihomoravský kraj, okr. Břeclav

Mapa trasy: https://mapy.cz/s/deredapefe

Dyjský trojúhelník je nejjižnější cíp území Moravy při soutoku Dyje s Moravou. Tuto kompletně neobydlenou oblast o rozloze 30 km2 tvoří náš největší lužní les. Moravská Amazonie, jak se tomuto starému skvostu přezdívá, je domovem mnoha rostlinných a živočišných druhů.

Porost v trojúhelníku mezi řekami Dyjí a Moravou lze charakterizovat jako lužní les pralesovitého typu. Hustá síť řek a potoků mezi těmito veletoky má na svědomí podmáčený les se specifickou skladbou půdy, díky čemuž zde prospívají mnohé druhy hmyzu, obratlovců, hub i rostlin. Biologická rozmanitost je zde opravdu významná.

Na řekách se daří bobrům a také obojživelníkům od ropuchy po čolka. Dále tu žijí různé druhy stromových, dravých, brodivých a jiných ptáků a netopýři. Co se týče hmyzu, některé druhy zde mají jedinou oblast výskytu v Česku či střední Evropě a to samé platí také u hub. I rostliny jsou v Moravské Amazonii velmi diverzní, některé jako například řeřišnice malokvětá jsou ohroženými druhy.

Lužní les je významný také v tom, že zadržuje vodu. Při povodních tak de facto chrání nejbližší obec Lanžhot i další obce sousedící po všech stranách před silnějšími záplavami.