Slavkovské bojiště (1805)

Jihomoravský kraj, okr. Vyškov

Slavkov - kousek Francie u Brna. Místo, kde Napoleon oslavil svůj největší triumf. Místo, které je spojeno s téměř padesáti tisíci mrtvými vojáky. Město, kde se rozhodlo o politických změnách v 19. století.

Slavkov u Brna, zámek

K bitvě došlo 2. prosince 1805 u Slavkova (německy Austerlitz), kde Napoleon porazil rusko-rakouskou armádu. Je všeobecně známá jako bitva tří císařů – protože se jí v čele svých vojsk osobně zúčastnili francouzský císař Napoleon, ruský car Alexandr I. a rakouský císař František I.

Koncem 18. století vypukla ve Francii revoluce pod praporem ideálů rovnost, svornost a bratrství. Pro staré evropské režimy to byly myšlenky nebezpečné a nestravitelné. Zvlášť když je vojenskou silou šířila francouzská armáda v čele s mladým a pozoruhodně schopným velitelem. Napoleon Bonaparte šel od bitvy k bitvě, dobýval území za územím. Bylo mu 24 let, když si vysloužil generálskou hodnost.  

Napoleon na severu Francie shromáždil mohutnou armádu. Ale když vznikla už třetí protifrancouzská koalice Velké Británie, Rakouska, Švédska a Ruska, musel změnit plány. Přesunul svou armádu směrem na východ, aby zamezil spojení rakouských a ruských vojsk. Rychlostí svého manévru dokonale zaskočil rakouskou armádu generála Macka u jihoněmeckého Ulmu. 60 000 ze 72 000 mužů rakouské armády skončilo v zajetí nebo dezertovalo. Francouzská armáda poté bez boje obsadila Vídeň. 

Na Moravu dorazila ruská vojska, aby se spojila se zbytky rakouské armády. Napoleon spěchal, vyslanec Haugwitz mu přivážel pruské ultimátum, Napoleonově Grande Armée hrozilo, že ji spojenci sevřou do kleští a rozdrtí… Jediné řešení? Rychlé a velké střetnutí dříve, než pruská vojska dorazí. Když 19. listopadu 1805 francouzská vojska vmašírovala do Brna, od severu postupovala posílená rakousko-ruská vojska. V okolí Vyškova narazila na předsunuté francouzské jednotky, došlo k prvním potyčkám. Do bitvy zbývalo několik dnů. Ty stratég Napoleon využil k dokonalé přípravě na bitvu, kterou se rozhodl svést východně od Brna – u Slavkova.

  

Mohyla míru - první evropský mírový památník

Na místo budoucí bitvy přijíždějí císař František a car Alexandr až 1. prosince 1805. Nocují na slavkovském zámku, nepochybují o svém vítězství. Vždyť mají u Slavkova zásadní početní převahu (rusko-rakouské síly čítaly zhruba 90 000 mužů, francouzské asi 75 000 teprve poté, co dorazil Bernardottův sbor od Jihlavy a Dovoutův od Vídně až v průběhu bitvy), zpočátku i více děl. Zítřejší bitva bude jejich – vždyť Napoleon jim navíc zcela nesmyslně přenechal strategický pratecký kopec! Svůj omyl bolestně pocítí jen o den později ve výroční den Napoleonovy korunovace: 2. prosince 1805.

Napoleon nepřenechal nepříteli pratecký kopec náhodou. Nachystal spojencům léčku. Své jednotky rozmístil tak, aby nepřítele vylákal z prateckého návrší, zatímco většinu svých vojsk si ponechal v záloze na protiútok. Kromě obratnějších jednotek, modernějších zbraní a Napoleonova vojenského génia Francouzům přála štěstěna. Jejich síly skryla ráno hustá mlha a nepřítel o nich neměl přehled. Zato Napoleon měl z kopce Žuráň výhled královský. Viděl, jak se z prateckého kopce valí spojenecké jednotky na jižní část jeho sestavy. Francouzům se podařilo u Sokolnic a Telnice zaujmout výhodné postavení a s velkým vypětím se zde bránilo 12 000 Francouzů přesile 40 000 spojenců.

pohled na bojiště z prackého kopce

Napoleon bitvu u Slavkova-Austerlitz označoval za své nejzářivější vítězství – symbolicky vybojované  na své 1. výročí korunovace císařem. Ano, Napoleonův manévr zvaný „lví skok“ se dodnes učí na vojenských školách. Proti tomu stojí fakt, že život v bitvě ztratily tisíce mladých mužů. Kolik jich bylo doopravdy, na tom se historické prameny nedokážou shodnout. Podle rakouského vojenského archivu činily ztráty asi 6 000 mužů, Kutuzov hlásil caru Alexandrovi ztráty necelých 20 000 mužů (bez carské gardy) a 168 děl, zatímco Francouzi přišli o přibližně 10 000 vojáků.

setkání císaře Františka I., knížete Jana I. z Lichtenštejna a Napoleonau Spáleného mlýna

kopec Santon - strategické místo francouzské pluku vedeného gen. Claparedem

kaple Panny Marie Sněžné na kopci Santon

Michail Illarionovič Goleniščev Kutuzov byl jedním ze zakladatelů vojenského umění v  Rusku. Celý svůj život věnoval vojenské službě vlasti.  Sloužil od svých šestnácti let a zasvětil armádě přes 50 let svého života.

Za války s Turky utrpěl roku 1774 zranění, po kterém oslepl na jedno oko. Vynikal skvělou pamětí a velkou výmluvností. Vzdělání a talent se u něj pojily se značnou dávkou vojenské lstivosti. Dával přednost taktizování před přímou konfrontací. Po prohrané bitvě u Slavkova se neprávem všechna vina kladla jemu, ale když roku 1812 napadl Napoleon Rusko, byl opět povolán do čela ruské armády.

socha maršála Michaila Illarionoviče Goleniščeva Kutozova v Křenovicích