SVOBODA V BATOHU: Svatováclavská poutní cesta

26 km

hl. m. Praha / Středočeský kraj, okr. Praha-východ

Praha, Florenc - Brandýs nad Labem-Stará Boleslav

Před rokem jsem byla druhým dnem na trase poutní cesty Blaník - Říp. Rok předtím na svatojakubské pouti z Porta do Santiaga de Compostela. Už to vypadá, že se konec dubna stane tradicí pro moje putování.

Svatováclavská poutní cesta vycházela v Praze od Špitálské brány (Brány sv. Petra) a končila v Boleslavi u kostela sv. Kosmy a Damiána (nynější kostel sv. Václava - absolutně nevyfotitelný), kde byl světec zavražděn.

Poutníci v této době sledovali především cestu, po níž podle legendy jel kníže Václav v den smrti do Boleslavi a zároveň po které později jeho bratr slavnostně převezl jeho ostatky do pražské rotundy. Odtud „Svatá cesta“, neboli „Via Sancta“. Otázkou je, kudy přesně cesta tehdy vedla. Kapličky ještě nestály, ty nechali jezuité vystavět až ve druhé polovině 17. století. Důležitými záchytnými body cesty podle legend ale musel být Prosek s kostelem sv. Václava a potok Rokytka. Do Staré Boleslavi vedly tedy pravděpodobně dvě cesty.

Severní větev, někdy zvaná svatováclavská, vedla přes Libeň a zmiňovaný kostel sv. Václava, kde bývala významná zastávka všech procesí. Dále pokračovala přes Popovice (které jsou dnes městská část Brandýsu nad Labem/Staré Boleslavi) k brodu u Staré Boleslavi.

Já si pro putování vybrala druhou větev, mladší, někdy zvanou Svatá cesta neboli Via Sancta, vedla více jižně. Od Poříčské brány pokračovala přes Karlín, Vysočany, Klíčov, Kbely, Vinoř, Podolánku, Dřevčice, Vrábí a Brandýs nad Labem k brodu u Staré Boleslavi. Právě podél této cesty později byly vystavěny kaple.

Od roku 1674 do 1690 bylo podél cesty vybudováno 44 kapliček vzdálených od sebe přibližně na délku Karlova mostu (516 m). Číslo 44 značí i počet mariánských vzývání loretánské litanie. Kapličky byly stejně stavebně řešené, nahoře s vymalovaným znakem a jménem donátora, uprostřed umístili vzývaný obraz Panny Marie, ve výklenku byl vymalován příběh ze života knížete sv. Václava, nápisy převážně latinské, některé i české.

Přesné místo začátku poutní cesty, původní umístění Špitálské brány, se mi nepodařilo najít. Na třech stránkách jsou tři různá umístění. Je to prostě někde v okolí nynější Florence, tak vyrážím odtud. Nekopíruji přesně původní poutní cestu. Na mapě si pouze pospojuji zachované kapličky a putuji od jedné ke druhé tak, jak mi mapa vytyčila cestu.

Z původních 44 kapliček je jich na cestě už jen 19. Původně jsem chtěla začínat na Klíčově, odkud už jsou kapličky víceméně zachovány. Ale nějak mi to nešlo, přišlo mi, že se šidím. Jen hezky od začátku, z Florence.

Nevzala jsem si úplně dobrý boty. Moje Merrellky, které se mnou nachodily už tolik kilometrů jsem nechala doma. Obouvám Asolo s tím, že je potřeba je prošlápnout. Zatím jsem je nosila jen na kratší procházky kolem deseti kilometrů. Do hor, do těžšího terénu jsou fajn, pevně drží nohu. Na asfalt nee. Ale co už. Mám je na nohou...

Po událostech z práce za posledních několik týdnů mi nejde vypnout mozek. Taky tato pouť je kraťoučká. Snažím se na nic nemyslet, nevnímat pracovní myšlenky aspoň tak, že se soustředím na zvuky, vůně a zrakové vjemy. Vždycky když se zaposlouchám do zpěvu ptáků, říkám si, že se je naučím poznávat. Ale stále je jen u slibů.

Cesta není žádná hitparáda. Je to prakticky pořád po silnici, vyhýbám se autům a tramvajím. O to víc si užívám každý kousek zeleně, který je cestou. Na okraji Pralesa ve Kbelích se motám do pavučin, ze stromů na mě skáčou obrovští pavouci a nad hlavou létají netopýři... Jak já dětem tuto čarodějnickou stezku závidím. Kolem potoka ve Vinoři nádherně voní fialky. Moc jich tam není, nevím kde se tolik vůně bere.

Zanedlouho opět na silnici. Ale je tam široká krajnice, takže je to celkem cajk. Vyhlížím další a další kapličky. V Dřevčicích mě očarovala tvrz. Jak z pohádky. Míjím pole s řepkou. Z pár odvážnějších poupat teprve vykukuje žlutá. Uvědomuju si, že vloni touto dobou byla už republika pokryta žlutými poli v plném květu. A za chvíli jsem už hopsa hejsa v Brandýse. Přecházím řeku a stojím před kostelem, kde byl zavražděn kníže Václav. Ale ráda bych si prohlédla i Palladium země české, tak mířím až do kostela Nanebevzetí Panny Marie. Nevidím ho, předpokládám, že je vsazeno do oltáře, k němuž je vstup zakázán. Škoda, ale co naplat.

Měla jsem z cesty docela strach. Jak zvládnu 26 km čtyři měsíce po covidu, protože schody a kopce mi dělají stále problémy. Ale protože to bylo po rovince, jen na Krocínce jsem se trochu zadýchala, zvládla jsem to se standardní únavou po zimním nicnedělání a sezení u kompjůtru v práci. A za 5 hodin jsem byla v cíli. Jen mě bolela cestou záda, což se mi nikdy předtím nestalo. A to i přesto, že jsem šla nalehko. Jen 2 litry vody, jablko, sušené švestky a tyčinka ledových kaštanů byla moje zátěž.