SVOBODA V BATOHU: 1. den - Zlatá stezka Zemí hradů - Úštěk

36 km
Úštěk - Litýš - Třebušín - Staňkovice - Hradiště - Kamýk - Malíč - Velké Žernoseky

Na žádnou delší trasu se po covidu stále necítím. Jeden den zvládnu ujít 30 km s batohem, kde mám jen 2 litry vody a jablko, ale druhý den to už nedám a týden se z toho dávám dohromady. Letos to na žádnou pouť nevidím. Tohle jsem ve čtvrtek říkala přátelům u oběda. V pátek jsem vzala do ruky knížku od Moniky Benešové a četla její trail po pacifické hřebenovce. V sobotu jsem se rozhodla, že nemůžu fňukat u počítače, že covid sem a covid tam... To bych se nedala dokupy nikdy. Takže dost lenošení, musím se vrátit do normálu. A hned teď. Nač to odkládat. Až to? Nebo až tamto? Nebo až tohle? Ne, ne, ne. Chtěla jsem jít původně Zlatou stezku Českého ráje, ale je problém sehnat ubytko, všechno obsazený. A v přírodě spát nezvládnu, na to zatím nemám koule. Takže drobná změna v programu. Sice kratší, ale co se dá dělat. V neděli večer narychlo balím, zjišťuji, že moje milované trekové Merrellky se po vyprání po pouti ze severu na jih srazily a malinko mě tlačí paleček, koukám do mapy a nařizuji budíka ráno na pátou.

Jééé, docela symbolické. Pátou. Pátá právě teď odbila.... Rebelové a Zuzana Norisová tančí v dešti před kostelem v Úštěku a já tady začínám svou minipouť. Zlatou stezku zemí hradů.

Ráno nezačíná úplně skvěle. Abych dojedla zbytky z ledničky podléhající rychlé zkáze, připravuji si na cestu svačinku. No a... Samozřejmě. Nechala jsem ji doma na lince.... A v chaloupce na zádech mám sbalenou i kancelář (2,3 kg elektroniky - notebook + kabel do elektriky) zabalenou v neoprenovým obalu a dvou igeliťácích, to abych nezkratovala elektroniku svým potem.

Zlatá stezka Zemí hradů vůbec nezačíná jako zlatá. Je spíš kopřivová. A přijde mi, že snad vede místy původní železnice. Jsou tu zbytky kolejí a cesta vede po šutrech. Naštěstí je vysekaná. Cestou mě doprovází srneček se srnkou, tak nejdu sama. Po tomto úseku, nad Srdovem, začíná ráj. Cesta lesem, ale nádherná. Kousek cesty vedle mě hopká malý zajíček ušáček. Chci se stavit omrknout zříceninu hradu Litýš, ale nějak nemůžu najít cestu. Jdu pořád z konce, což je divný cestou na hrad.... Vzdávám to a vracím se. Je to tady dost zarostlý.

V Třebušíně kupuju lehkou svačinku u místního Vietnamce a valím dál. Už chci vidět taky nějaký nádherný panoramata na České středohoří. Ale to si ještě počkám. Nejdřív vyšlápnout na Dlouhý vrch. Cesta vede po asfaltce, tak aspoň není příkrá. Ale Dlouhý vrch dostál svému jménu. Mažu z kopce a pak zase trochu do kopce na Hradiště. Konečně. Po necelých 30 km mám nádherné České středohoří jak na dlani. Půl hoďky tu posedím a kochám se. Paráda. A je tu neskutečně lučních koníků. Skáčou po mě. A jedna velká deseticentimetrová zelená kobylka se usalašila na mém batohu. A nechtěla pryč.

Kolem Plešivce je strašně moc mravenišť. Jdu po cestě, ale přesto mi ty velký černý potvory vlezly do bot. Jsem pokousaná snad od 50 mravenců. Na zřícenině hradu Kamýk dávám sváču a klepu z bot snad poslední mrňavý žrouty. Pak už jen projít jabloňovým sadem a jsem ve Velkých Žernosekách nebo Žernosecích (? - fakt nevím, jak se to skloňuje). Musím ještě omrknout přívoz, abych věděla, kdy ráno vyrazit.

Sice s notebookem na zádech a o to těžším batohem. Ale chvílema úplně v euforii, že dělám, co mě baví a přitom ani nekašlu na práci a dostojím svých závazků. A to je ona, svoboda v batohu. Konečně snad dokážu skloubit osobní život a práci. Jde to. A to mě baví.

Mapa: https://mapy.cz/s/hezacapuza