Hlaváčková stráň

Středočeský kraj, okr. Mělník

Slavkovské bojiště (1805)

Jihomoravský kraj, okr. Vyškov

Slavkov - kousek Francie u Brna. Místo, kde Napoleon oslavil svůj největší triumf. Místo, které je spojeno s téměř padesáti tisíci mrtvými vojáky. Město, kde se rozhodlo o politických změnách v 19. století.

Slavkov u Brna, zámek

K bitvě došlo 2. prosince 1805 u Slavkova (německy Austerlitz), kde Napoleon porazil rusko-rakouskou armádu. Je všeobecně známá jako bitva tří císařů – protože se jí v čele svých vojsk osobně zúčastnili francouzský císař Napoleon, ruský car Alexandr I. a rakouský císař František I.

Koncem 18. století vypukla ve Francii revoluce pod praporem ideálů rovnost, svornost a bratrství. Pro staré evropské režimy to byly myšlenky nebezpečné a nestravitelné. Zvlášť když je vojenskou silou šířila francouzská armáda v čele s mladým a pozoruhodně schopným velitelem. Napoleon Bonaparte šel od bitvy k bitvě, dobýval území za územím. Bylo mu 24 let, když si vysloužil generálskou hodnost.  

Napoleon na severu Francie shromáždil mohutnou armádu. Ale když vznikla už třetí protifrancouzská koalice Velké Británie, Rakouska, Švédska a Ruska, musel změnit plány. Přesunul svou armádu směrem na východ, aby zamezil spojení rakouských a ruských vojsk. Rychlostí svého manévru dokonale zaskočil rakouskou armádu generála Macka u jihoněmeckého Ulmu. 60 000 ze 72 000 mužů rakouské armády skončilo v zajetí nebo dezertovalo. Francouzská armáda poté bez boje obsadila Vídeň. 

Na Moravu dorazila ruská vojska, aby se spojila se zbytky rakouské armády. Napoleon spěchal, vyslanec Haugwitz mu přivážel pruské ultimátum, Napoleonově Grande Armée hrozilo, že ji spojenci sevřou do kleští a rozdrtí… Jediné řešení? Rychlé a velké střetnutí dříve, než pruská vojska dorazí. Když 19. listopadu 1805 francouzská vojska vmašírovala do Brna, od severu postupovala posílená rakousko-ruská vojska. V okolí Vyškova narazila na předsunuté francouzské jednotky, došlo k prvním potyčkám. Do bitvy zbývalo několik dnů. Ty stratég Napoleon využil k dokonalé přípravě na bitvu, kterou se rozhodl svést východně od Brna – u Slavkova.

  

Mohyla míru - první evropský mírový památník

Na místo budoucí bitvy přijíždějí císař František a car Alexandr až 1. prosince 1805. Nocují na slavkovském zámku, nepochybují o svém vítězství. Vždyť mají u Slavkova zásadní početní převahu (rusko-rakouské síly čítaly zhruba 90 000 mužů, francouzské asi 75 000 teprve poté, co dorazil Bernardottův sbor od Jihlavy a Dovoutův od Vídně až v průběhu bitvy), zpočátku i více děl. Zítřejší bitva bude jejich – vždyť Napoleon jim navíc zcela nesmyslně přenechal strategický pratecký kopec! Svůj omyl bolestně pocítí jen o den později ve výroční den Napoleonovy korunovace: 2. prosince 1805.

Napoleon nepřenechal nepříteli pratecký kopec náhodou. Nachystal spojencům léčku. Své jednotky rozmístil tak, aby nepřítele vylákal z prateckého návrší, zatímco většinu svých vojsk si ponechal v záloze na protiútok. Kromě obratnějších jednotek, modernějších zbraní a Napoleonova vojenského génia Francouzům přála štěstěna. Jejich síly skryla ráno hustá mlha a nepřítel o nich neměl přehled. Zato Napoleon měl z kopce Žuráň výhled královský. Viděl, jak se z prateckého kopce valí spojenecké jednotky na jižní část jeho sestavy. Francouzům se podařilo u Sokolnic a Telnice zaujmout výhodné postavení a s velkým vypětím se zde bránilo 12 000 Francouzů přesile 40 000 spojenců.

pohled na bojiště z prackého kopce

Napoleon bitvu u Slavkova-Austerlitz označoval za své nejzářivější vítězství – symbolicky vybojované  na své 1. výročí korunovace císařem. Ano, Napoleonův manévr zvaný „lví skok“ se dodnes učí na vojenských školách. Proti tomu stojí fakt, že život v bitvě ztratily tisíce mladých mužů. Kolik jich bylo doopravdy, na tom se historické prameny nedokážou shodnout. Podle rakouského vojenského archivu činily ztráty asi 6 000 mužů, Kutuzov hlásil caru Alexandrovi ztráty necelých 20 000 mužů (bez carské gardy) a 168 děl, zatímco Francouzi přišli o přibližně 10 000 vojáků.

setkání císaře Františka I., knížete Jana I. z Lichtenštejna a Napoleonau Spáleného mlýna

kopec Santon - strategické místo francouzské pluku vedeného gen. Claparedem

kaple Panny Marie Sněžné na kopci Santon

Michail Illarionovič Goleniščev Kutuzov byl jedním ze zakladatelů vojenského umění v  Rusku. Celý svůj život věnoval vojenské službě vlasti.  Sloužil od svých šestnácti let a zasvětil armádě přes 50 let svého života.

Za války s Turky utrpěl roku 1774 zranění, po kterém oslepl na jedno oko. Vynikal skvělou pamětí a velkou výmluvností. Vzdělání a talent se u něj pojily se značnou dávkou vojenské lstivosti. Dával přednost taktizování před přímou konfrontací. Po prohrané bitvě u Slavkova se neprávem všechna vina kladla jemu, ale když roku 1812 napadl Napoleon Rusko, byl opět povolán do čela ruské armády.

socha maršála Michaila Illarionoviče Goleniščeva Kutozova v Křenovicích

Pálava

12 km

Jihomoravský kraj, okr. Břeclav

Mapa trasy: https://mapy.cz/s/hanonacubu

V severozápadním výběžku Panonské nížiny, v nejteplejší a téměř nejsušší oblasti České republiky, se nachází Pavlovské vrchy. Zdejší zem dodnes střeží dávná tajemství lovců mamutu, Keltů i zapomenuté osudy vojáků X. římské legie, kteří tu podle legendy začali s pěstováním vinné révy.

Romantická zřícenina Sirotčího hrádku a její typická silueta patří neodmyslitelně k Pálavským vrchům jako Romeo k Jůlii.

Zříceniny působí velmi charakteristickým dojmem. Zanikl tedy zřejmě někdy před r. 1590. Jako zcela pustý jej označuje urbář z r. 1629. Hrad byl vybudován na dvou rozeklaných skalních útesech, oddělených hlubokou roklí, z níž je přístup do krasové jeskyně. Hlavní část spočívala na jižním skalním útesu. Dochovala se průčelní 2,5 m silná a 8 m vysoká zeď s jedním oknem, mezerovitě spojená se zbytky věže s třemi okenními oblouky nad sebou.

Sirotčí hrádek

Sirotčí hrádek

Pálava (462 m n.m.) a Děvín (550 m n.m.)

Zřícenina gotického královského hradu Děvičky (rovněž Dívčí hrady, Maidberk či Maidenburg) je jednou z výrazných dominant Pálavských vrchů. Původní hrad stejného (ale slovanského) jména – Dewiczky - byl postaven už v roce 1222, ale brzy na to byl koncem 13. století zničen. Prvním purkrabím původního zeměpanského hradu, který měl chránit strategickou obchodní cestu z Mikulova do Brna a Olomouce, byl Štěpán z Medlova, praotec rodu pánů z Pernštejna.

Před hradem stojí tři skalní útesy. Jsou to podle pověsti zkamenělé dívky. Odtud pochází i název hradu. V jedné z pověstí to byla tatarská princezna a její družky, v jiné tři dcery pána hradu Arnulfa, které chtěl zneuctít ďábelský Trabaccio, v jiné opět tři neposlušné zámecké dcery zakleté svojí matkou. Za tichých nocí se prý od těchto kamenů ozývá tichý nářek.

Děvičky (Dívčí hrady)

Děvičky (Dívčí hrady) - palác

Martinka, nejmohutnější a nejvýznamnější skála Pavlovských vrchů, se nachází na severním svahu vápencového bradla Kotel.

skalní útvar Martinka

skalní útvar Martinka (vlevo)

Zřícenina kaple sv. Antonína byla postavena v r. 1652, jako poděkování za velkou úrodu vína. V letech 1720-1722 žil u kaple poustevník, který měl nastarosti správu kaple a zvonění. V r. 1786 byla zrušena a prodána v dražbě. Socha sv. Antonína byla v r.1923 převezena do Perné, kde je dosud. Jedenkrát za rok, na svátek sv. Antonína se zde koná pouť.

zřícenina kaple sv. Antonína

Sirotčí hrádek (vlevo) a stolová hora (vpravo)

Mikulov - Svatý kopeček

3 km

Jihomoravský kraj, okr. Břeclav

Mapa trasy: https://mapy.cz/s/nujudugeto

Jedním z kopců Pavlovských vrchů a zároveň jedním z výrazných přírodních dominant Mikulova je Svatý kopeček (363 m n. m.) – původním názvem Tanzberg. Na kopci se nachází kostel sv. Šebestiána, zvonice a křížová cesta. Svatý kopeček je významným poutním místem.

Křížová cesta na Svatý kopeček v Mikulově patří mezi první poutní místa na jihu Moravy a je jednou z nejstarších křížových cest v českých zemích.  Celá křížová cesta zahrnuje celkem 17 objektů: 14 kapliček křížové cesty, kapli sv. Šebestiána, zvonici a kapli Božího hrobu.

Více zde: https://www.tipnavylety.cz/products/krizova-cesta-na-svaty-kopecek-vyhlidka/

Křížová cesta na Svatý kopeček v Mikulově patří mezi první poutní místa na jihu Moravy a je jednou z nejstarších křížových cest v českých zemích.  Celá křížová cesta zahrnuje celkem 17 objektů: 14 kapliček křížové cesty, kapli sv. Šebestiána, zvonici a kapli Božího hrobu.

Více zde: https://www.tipnavylety.cz/products/krizova-cesta-na-svaty-kopecek-vyhlidka/

Křížová cesta na Svatý kopeček patří mezi první poutní místa na jihu Moravy a jednou z nejstarších křížových cest v českých zemích. Křížová cesta symbolizuje poslední cestu Ježíše Krista z Jeruzaléma na horu Golgotu, kde byl ukřižován.

 

Roku 1622 poznamenal Mikulov a jeho okolí mor, tehdejší metla společnosti. K jeho odvrácení fundoval kardinál Ditrichštejn na tzv. Tanzbergu nad Mikulovem zvon a kapli sv. Šebestiána, ochránce před morem. Dne 2.července 1623 byl vysvěcen základní kámen. Dále byla z nařízení kardinála vystavěna cesta na vrchol a kolem cesty v letech 1626-30 zřízeno 16 pašijových zastavení. V roce 1631 byla vybudována samostatná zvonice. Místo se stalo cílem proslulých podzimních jihomoravských poutí. Původní stavby na Svatém kopečku byly mnohokrát přestavěny, neboť trpěly nepříznivými povětrnostními vlivy a opakovaně byly zasaženy bleskem, následkem čehož několikráte vyhořely.

kaple sv. Šebestiána a zvonice

kaple sv. Šebestiána

Kaple Božího hrobu byla postavena jako součást křížové cesty na Svatý kopeček v Mikulově. Iniciátorem výstavby putní cesty byl tehdejší majitel mikulovského panství, olomoucký biskup kardinál František z Dietrichsteina (1570-1636). Vzorem pro tuto stavbu byla poutní cesta Sacro Monte di Varallo v severní Itálii, která napodobuje svatá místa ve městě Jeruzalémě. Přesné datum výstavby není známé, z dostupným pramenů však lze odvodit, že patří do původního komplexu staveb z doby kolem 1630. Z dochovaných nápisů na stěnách kaple je zřejmé, že byla navštěvována poutníky již v roce 1644.

 

kaple Božího hrobu

Zakladatelem křížové cesty v Mikulově na vrchu Tanzberg (od té doby zvané Svatý kopeček) byl majitel mikulovského panství olomoucký biskup kardinál František z Dietrichsteina (1570-1636). Jedním z podnětů vybudování křížové cesty byla snaha po vyjádření vděčnosti Bohu za překonání morové epidemie (1622).

Více zde: https://www.tipnavylety.cz/products/krizova-cesta-na-svaty-kopecek-vyhlidka/

Křížová cesta na Svatý kopeček v Mikulově patří mezi první poutní místa na jihu Moravy a je jednou z nejstarších křížových cest v českých zemích.  Celá křížová cesta zahrnuje celkem 17 objektů: 14 kapliček křížové cesty, kapli sv. Šebestiána, zvonici a kapli Božího hrobu.

Více zde: https://www.tipnavylety.cz/products/krizova-cesta-na-svaty-kopecek-vyhlidka/

Moravská Amazonie

11 km

Jihomoravský kraj, okr. Břeclav

Mapa trasy: https://mapy.cz/s/deredapefe

Dyjský trojúhelník je nejjižnější cíp území Moravy při soutoku Dyje s Moravou. Tuto kompletně neobydlenou oblast o rozloze 30 km2 tvoří náš největší lužní les. Moravská Amazonie, jak se tomuto starému skvostu přezdívá, je domovem mnoha rostlinných a živočišných druhů.

Porost v trojúhelníku mezi řekami Dyjí a Moravou lze charakterizovat jako lužní les pralesovitého typu. Hustá síť řek a potoků mezi těmito veletoky má na svědomí podmáčený les se specifickou skladbou půdy, díky čemuž zde prospívají mnohé druhy hmyzu, obratlovců, hub i rostlin. Biologická rozmanitost je zde opravdu významná.

Na řekách se daří bobrům a také obojživelníkům od ropuchy po čolka. Dále tu žijí různé druhy stromových, dravých, brodivých a jiných ptáků a netopýři. Co se týče hmyzu, některé druhy zde mají jedinou oblast výskytu v Česku či střední Evropě a to samé platí také u hub. I rostliny jsou v Moravské Amazonii velmi diverzní, některé jako například řeřišnice malokvětá jsou ohroženými druhy.

Lužní les je významný také v tom, že zadržuje vodu. Při povodních tak de facto chrání nejbližší obec Lanžhot i další obce sousedící po všech stranách před silnějšími záplavami.

 

zámeček Pohansko

zámeček Lány

Staroslovanské hradiště Pohansko

Lednicko-valtický areál

9 km

Jihomoravský kraj, okr. Břeclav

Mapa trasy: https://mapy.cz/s/nuzocapolu

 

Kníže Alois II. z Lichteinsteina nechal Lednici přebudovat na reprezentační letní sídlo v duchu anglické gotiky. Dnes je celý Lednicko-valtický areál součástí UNESCO.

Dokonalým rámcem zámku je francouzská zahrada a rozsáhlý krajinářský park, jeden z největších v České republice. Lze v něm nalézt pozoruhodné dekorativní stavby, například Apollónův chrám, dostavění roku 1819, empírový Chrám tří grácií (1825), umělou zříceninu Janův hrad a na bývalé moravsko-rakouské hranici Hraniční zámeček (1827). Na dohled od zámku vyčnívá z bohaté zeleně parku ladný minaret, ojedinělá architektonická památka vystavěná podle projektu Josefa Hardmutha v letech 1797-1804.

Lednice, zámek

Lednice, zámek

Akvadukt patří k ozdobám zámeckého parku a vlastně celého Lednicko-valtického areálu vybudovaného šlechtickým rodem Lichtenštejnů. Je dlouhý 30 metrů a má osm oblouků. Vznikl v roce 1805 na levém břehu rybníka podle návrhu knížecího architekta Josefa Hardtmutha.

Původně po koruně akvaduktu protékala voda, přepadala přes poslední polozřícený pilíř na hladinu a vnášela do krajiny pohyb, jiskření a zvukové efekty. Antikizující stavba navazovala na umělou jeskyni, upravenou ve třicátých letech 19. století jako "Peklo".

akvadukt

Minaret nebo také Turecká věž je stavba v ose zámku. Toto atraktivní dílo bylo zbudováno Aloisem Josefem I. podle plánů architekta Josefa Hardtmutha na přelomu 18. a 19. století. Je výjimečnou stavbou tohoto charakteru v Evropě a se svými téměř 60 metry patří na kontinentě mezi nejvyšší.

rozhledna Minaret

rozhledna Minaret

lednický zámecký park z rozhledny

Maurská vodárna v Lednici neboli Maurský dům sloužila jako součást systému zásobujícího park vodou a jako lázně zámeckého panstva. Její současnou podobu jí dal v padesátých letech 19. století architekt Jiří Wingelmüller, který při výzdobě fasády kombinoval maurské a gotické prvky.

Objekt přestavěný architektem Wingelmüllerem v maurském slohu, sloužil částečně jako parní lázně a současně jako technické zázemí pro zavlažovací systém parku. Zde umístěná turbína vyráběla elektřinu pro zámek a část obce.

Maurská vodárna

Janův hrad, zvaný Janohrad, je umělá zřícenina středověkého hradu na okraji Lednicko-valtického areálu. Nechal jej zde podle dobové módy romantismu již v roce 1801 postavit kníže Jan Lichtenštejnský. Jako jeden z mála umělých hradů té doby byl Janohrad naprojektován jako obyvatelný a sloužil jako lovecký zámeček a myslivna, kde se panstvo shromažďovalo v době honů a pořádalo bohaté hostiny. Hrad ze tří stran obtéká Stará Dyje.

Janův hrad

Jednou z památek Lednicko-valtického areálu na jižní Moravě je Appolonův chrám na návrší u břehu Mlýnského rybníka. Leží na trase spojující Lednici a Valtice.

Chrám Apollo se tyčí nad Mlýnským rybníkem nedaleko (2,5 km) od obce Lednice. Byl postaven v letech 1817 – 1819 vídeňským architektem Josefem Kornhäuselem (žil v letech 1782 – 1819), jež byl nástupcem Josefa Hardtmutha, coby vrchního architekta rodu Liechtensteinů. Náklady na stavbu chrámu činily 39 192 zlatých a vrchním stavitelem byl mistr Poppelack.

Ústředním motivem je reliéf s mytologický výjev boha Apollóna na slunečním voze. V horní části chrámu jsou sochy z Chrámu Múz - uprostřed oblouku je skupina amoretů s Apollonovou lyrou a po stranách jsou 2 dvojice soch, znázorňující múzy.

Střecha zámečku sloužívala jako vyhlídka, jde odsud vidět třpytící se hladiny rybníků i drobné lichtenštejnské stavby.

Apollonův chrám

Pro známého vojevůdce napoleonských dob Jana I. Josefa z Liechtensteina postavil Rendez-vous (zvaný též Dianin chrám) Josef Kornhäusel. Stavba podle plánů věhlasného architekta Josefa Hardtmutha se tyčí v Bořím lese nalevo od silnice spojující Valtice a Poštornou.

Rendez-vous má podobu římského vítězného oblouku a je zasvěcen patronce lovu Dianě. Sloužil jako místo setkání panstva při loveckých vyjížďkách. Přímou stavební předlohou je s největší pravděpodobností Trajánův triumfální oblouk v Beneventu. Oblouk s jediným průchodem je postaven v korintském slohu. 

Rendez-vous (Dianin chrám)

Dominantou Valtic je barokní zámek s kaplí a kostel Nanebevzetí Panny Marie. Kaple je využívána k hudebním produkcím. Zámek sloužil rodu Lichtenštejnů jako „rodinný domek“.

 

Valtice, zámek

Mikulov - zámek a židovská čtvrť

4 km

Jihomoravský kraj, okr. Břeclav

Mapa trasy: https://mapy.cz/s/bufetetobo

zámek Mikulov

Kostel sv. Anny s napodobeninou Svaté chýše z italského Loreta vyrostl v průběhu let 1623-1656 v dolní části mikulovského náměstí. Na jihozápadní straně kostela byla vystavěna pohřební kaple Dietrichsteinů, počátkem 18. století získal dvouvěžové průčelí podle návrhu J. B. Fischera z Erlachu.

Celou stavbu značně poškodil zničující požár města v roce 1784 a teprve v polovině 19. století byla přestavěna na hrobku rodiny Dietrichsteinů. Z dosavadního prozatimního útočiště  pod kostelem sv. Václava sem byly přeneseny pozůstatky členů rodu z let 1617-1852.

Dietrichsteinská hrobka

Mikulovský zámek stojí na Zámeckém kopci a společně se Svatým kopečkem tvoří jednu z dominant města. K zámeckému komplexu patří i nedaleká předsunutá obranná věž zvaná Kozí hrádek. Ta v současné době slouží jako vyhlídka.

zámek Mikulov

pohled na Svatý kopeček ze zámku

Kozí hrádek patří k jedné ze tří skalnatých dominant města Mikulova.

Na vrcholu Kozího vrchu byla v 15. století vybudována dvoupatrová dělostřelecká věž s ochozem, prolomená střílnami. Vybudování této věže přispělo ke zlepšení obranné techniky Mikulova, zejména mikulovského hradu (dnešního zámku), který tímto získal velmi dobré obranné schopnosti nejen u nás, ale i v rámci střední Evropy. Dodnes se dochovalo toto pozdně gotické předsunuté opevnění s břitem.

Kozí hrádek tak zůstává mimořádným stavebním dílem patřícím do součásti mikulovského stavebního jádra. Výsledkem nedávných úprav je proměna lokality ve volně přístupné odpočinkové centrum. Dnes je Kozí hrádek využíván jako odpočinkové místo a rozhledna s krásným výhledem na historické jádro Mikulova a jeho okolí s dominantními Pálavskými vrchy.

zřícenina Kozí hrádek

Počátky mikulovské židovské obce sahají do období po roce 1421, kdy byli Židé vypovězeni rakouským vévodou Albrechtem V. z Vídně a Dolních Rakous. Část těchto běženců nalezla útočiště v Mikulově, který ležel těsně při hranicích. Další příliv nastal za vlády Albrechtova syna Ladislava Pohrobka, který vyhnal Židy z moravských královských měst.

Tito ve středověku opovrhovaní vyhnanci se počali usazovat ve zdejším podhradí, kde posléze vznikla samostatná židovská čtvrť, jež získala v roce 1591 samosprávu s vlastním rychtářem a s dalšími výsadami. Mikulovská židovská obec se postupně rozrůstala a získávala na významu, až se nakonec stala jednou z nejvýznamnějších na Moravě. To byl také důvod, proč se Mikulov stal v první polovině 16. století sídlem moravských zemských rabínů, kteří zde sídlili do roku 1851. Tím se město stalo kulturním centrem moravského židovstva. Jako v pořadí druhý zemský rabín zde v letech 1553-1573 působil jeden ze světově nejproslulejších rabínů Jehuda Löw (1525–1609), po něm také například neméně proslulí Jom Tov Lipmann Heller, David Oppenheimer, Šmu'el Šmelke Horovic, Mordechaj Benet nebo Samson Rafael Hirsch.

Život zdejší židovské obce poznamenalo několik velkých požárů. 10.08.1719 zničil rozsáhlý požár celou židovskou čtvrť. Po znovuvybudování ghetta přišla v dubnu 1737 další ohnivá pohroma. V první polovině 18. století žilo v Mikulově na 600 židovských rodin a zdejší židovská obec byla nejpočetnější na Moravě (přebývalo zde téměř 10 % moravských Židů). V první polovině 19. století tvořili Židé téměř polovinu obyvatel města, ale po získání plné občanské rovnoprávnosti v roce 1848 začalo jejich stěhování do velkých měst, zejména do Brna a Vídně, kde měli lepší ekonomické podmínky. 

Také v 19. století došlo k řadě požárů, ovšem katastrofální následky měl až požár v září 1924, a zejména v dubnu 1926, kdy oheň zasáhl 91 domů. Tyto dva poslední požáry byly jedním z podnětů pro vznik Židovského ústředního musea pro Moravsko-Slezsko, které bylo v Mikulově otevřeno 24.05.1936 a jehož zakladatelem byl JUDr. Richard Teltscher.

Úplný zánik mikulovské židovské komunity přinesla II. světová válka. Z 472 židovských obyvatel města v roce 1938 se 110 podařilo uprchnout před nacisty do ciziny. 327 jich však nepřežilo holokaust. K obnovení obce již nikdy nedošlo.

Horní synagoga v Husově ulici 13, stavba původně z roku 1550, byla rozšířena v roce 1689, po požáru obdržela v letech 1719–1723 (snad za účasti zámeckého architekta Christiana Alexandra Oedtla) nový barokní rozvrh, kde čtveřice kupolí je sklenuta do čtyřsloupového pilíře uprostřed haly a vytváří tak řečniště – almemor. Je to poslední dochovaný templ polského či lvovského typu v České republice. Po komplexní opravě v letech 1977–1989 slouží dnes Horní synagoga kulturním účelům, uvnitř najdeme muzejní expozici o historii a památkách židovské obce. Na průčelí byla v roce 1995 odhalena pamětní deska obětem holokaustu.

Horní synagoga

Jedním z domů v židovské čtvrti je i dům s renesančním jádrem a klenbami (křížové s vytaženými hřebínky) a jednosloupovým rohovým loubím na průčelí, typickým prvkem pro výstavnější budovy v moravských židovských čtvrtích, kdy na jeden toskánský sloupek je sklenuto pole křížové klenby. Ulice dřívější židovské čtvrti bývaly dlážděny nepravidelnými valouny. Již z 2. poloviny 17. století mělo mikulovské ghetto vlastní vodovod a jednoduchou kanalizaci.

dům Husova 50