SVOBODA V BATOHU

úterý 12. dubna 2022

Lednicko-valtický areál

9 km

Jihomoravský kraj, okr. Břeclav

Mapa trasy: https://mapy.cz/s/nuzocapolu

Kníže Alois II. z Lichteinsteina nechal Lednici přebudovat na reprezentační letní sídlo v duchu anglické gotiky. Dnes je celý Lednicko-valtický areál součástí UNESCO.

Dokonalým rámcem zámku je francouzská zahrada a rozsáhlý krajinářský park, jeden z největších v České republice. Lze v něm nalézt pozoruhodné dekorativní stavby, například Apollónův chrám, dostavění roku 1819, empírový Chrám tří grácií (1825), umělou zříceninu Janův hrad a na bývalé moravsko-rakouské hranici Hraniční zámeček (1827). Na dohled od zámku vyčnívá z bohaté zeleně parku ladný minaret, ojedinělá architektonická památka vystavěná podle projektu Josefa Hardmutha v letech 1797-1804.

Lednice, zámek

Akvadukt patří k ozdobám zámeckého parku a vlastně celého Lednicko-valtického areálu vybudovaného šlechtickým rodem Lichtenštejnů. Je dlouhý 30 metrů a má osm oblouků. Vznikl v roce 1805 na levém břehu rybníka podle návrhu knížecího architekta Josefa Hardtmutha.

Původně po koruně akvaduktu protékala voda, přepadala přes poslední polozřícený pilíř na hladinu a vnášela do krajiny pohyb, jiskření a zvukové efekty. Antikizující stavba navazovala na umělou jeskyni, upravenou ve třicátých letech 19. století jako "Peklo".

akvadukt

Minaret nebo také Turecká věž je stavba v ose zámku. Toto atraktivní dílo bylo zbudováno Aloisem Josefem I. podle plánů architekta Josefa Hardtmutha na přelomu 18. a 19. století. Je výjimečnou stavbou tohoto charakteru v Evropě a se svými téměř 60 metry patří na kontinentě mezi nejvyšší.

rozhledna Minaret


lednický zámecký park z rozhledny

Maurská vodárna v Lednici neboli Maurský dům sloužila jako součást systému zásobujícího park vodou a jako lázně zámeckého panstva. Její současnou podobu jí dal v padesátých letech 19. století architekt Jiří Wingelmüller, který při výzdobě fasády kombinoval maurské a gotické prvky.

Objekt přestavěný architektem Wingelmüllerem v maurském slohu, sloužil částečně jako parní lázně a současně jako technické zázemí pro zavlažovací systém parku. Zde umístěná turbína vyráběla elektřinu pro zámek a část obce.

Maurská vodárna

Janův hrad, zvaný Janohrad, je umělá zřícenina středověkého hradu na okraji Lednicko-valtického areálu. Nechal jej zde podle dobové módy romantismu již v roce 1801 postavit kníže Jan Lichtenštejnský. Jako jeden z mála umělých hradů té doby byl Janohrad naprojektován jako obyvatelný a sloužil jako lovecký zámeček a myslivna, kde se panstvo shromažďovalo v době honů a pořádalo bohaté hostiny. Hrad ze tří stran obtéká Stará Dyje.

Janův hrad

Jednou z památek Lednicko-valtického areálu na jižní Moravě je Appolonův chrám na návrší u břehu Mlýnského rybníka. Leží na trase spojující Lednici a Valtice.

Chrám Apollo se tyčí nad Mlýnským rybníkem nedaleko (2,5 km) od obce Lednice. Byl postaven v letech 1817 – 1819 vídeňským architektem Josefem Kornhäuselem (žil v letech 1782 – 1819), jež byl nástupcem Josefa Hardtmutha, coby vrchního architekta rodu Liechtensteinů. Náklady na stavbu chrámu činily 39 192 zlatých a vrchním stavitelem byl mistr Poppelack.

Ústředním motivem je reliéf s mytologický výjev boha Apollóna na slunečním voze. V horní části chrámu jsou sochy z Chrámu Múz - uprostřed oblouku je skupina amoretů s Apollonovou lyrou a po stranách jsou 2 dvojice soch, znázorňující múzy.

Střecha zámečku sloužívala jako vyhlídka, jde odsud vidět třpytící se hladiny rybníků i drobné lichtenštejnské stavby.

Apollonův chrám

Pro známého vojevůdce napoleonských dob Jana I. Josefa z Liechtensteina postavil Rendez-vous (zvaný též Dianin chrám) Josef Kornhäusel. Stavba podle plánů věhlasného architekta Josefa Hardtmutha se tyčí v Bořím lese nalevo od silnice spojující Valtice a Poštornou.

Rendez-vous má podobu římského vítězného oblouku a je zasvěcen patronce lovu Dianě. Sloužil jako místo setkání panstva při loveckých vyjížďkách. Přímou stavební předlohou je s největší pravděpodobností Trajánův triumfální oblouk v Beneventu. Oblouk s jediným průchodem je postaven v korintském slohu.

Rendez-vous (Dianin chrám)

Dominantou Valtic je barokní zámek s kaplí a kostel Nanebevzetí Panny Marie. Kaple je využívána k hudebním produkcím. Zámek sloužil rodu Lichtenštejnů jako „rodinný domek“.

Valtice, zámek

pondělí 11. dubna 2022

Mikulov - zámek a židovská čtvrť

4 km

Jihomoravský kraj, okr. Břeclav

Mapa trasy: https://mapy.cz/s/bufetetobo

zámek Mikulov

Kostel sv. Anny s napodobeninou Svaté chýše z italského Loreta vyrostl v průběhu let 1623-1656 v dolní části mikulovského náměstí. Na jihozápadní straně kostela byla vystavěna pohřební kaple Dietrichsteinů, počátkem 18. století získal dvouvěžové průčelí podle návrhu J. B. Fischera z Erlachu.

Celou stavbu značně poškodil zničující požár města v roce 1784 a teprve v polovině 19. století byla přestavěna na hrobku rodiny Dietrichsteinů. Z dosavadního prozatimního útočiště pod kostelem sv. Václava sem byly přeneseny pozůstatky členů rodu z let 1617-1852.


Dietrichsteinská hrobka

Mikulovský zámek stojí na Zámeckém kopci a společně se Svatým kopečkem tvoří jednu z dominant města. K zámeckému komplexu patří i nedaleká předsunutá obranná věž zvaná Kozí hrádek. Ta v současné době slouží jako vyhlídka.

zámek Mikulov

pohled na Svatý kopeček ze zámku

Kozí hrádek patří k jedné ze tří skalnatých dominant města Mikulova.

Na vrcholu Kozího vrchu byla v 15. století vybudována dvoupatrová dělostřelecká věž s ochozem, prolomená střílnami. Vybudování této věže přispělo ke zlepšení obranné techniky Mikulova, zejména mikulovského hradu (dnešního zámku), který tímto získal velmi dobré obranné schopnosti nejen u nás, ale i v rámci střední Evropy. Dodnes se dochovalo toto pozdně gotické předsunuté opevnění s břitem.

Kozí hrádek tak zůstává mimořádným stavebním dílem patřícím do součásti mikulovského stavebního jádra. Výsledkem nedávných úprav je proměna lokality ve volně přístupné odpočinkové centrum. Dnes je Kozí hrádek využíván jako odpočinkové místo a rozhledna s krásným výhledem na historické jádro Mikulova a jeho okolí s dominantními Pálavskými vrchy.


zřícenina Kozí hrádek

Počátky mikulovské židovské obce sahají do období po roce 1421, kdy byli Židé vypovězeni rakouským vévodou Albrechtem V. z Vídně a Dolních Rakous. Část těchto běženců nalezla útočiště v Mikulově, který ležel těsně při hranicích. Další příliv nastal za vlády Albrechtova syna Ladislava Pohrobka, který vyhnal Židy z moravských královských měst.

Tito ve středověku opovrhovaní vyhnanci se počali usazovat ve zdejším podhradí, kde posléze vznikla samostatná židovská čtvrť, jež získala v roce 1591 samosprávu s vlastním rychtářem a s dalšími výsadami. Mikulovská židovská obec se postupně rozrůstala a získávala na významu, až se nakonec stala jednou z nejvýznamnějších na Moravě. To byl také důvod, proč se Mikulov stal v první polovině 16. století sídlem moravských zemských rabínů, kteří zde sídlili do roku 1851. Tím se město stalo kulturním centrem moravského židovstva. Jako v pořadí druhý zemský rabín zde v letech 1553-1573 působil jeden ze světově nejproslulejších rabínů Jehuda Löw (1525–1609), po něm také například neméně proslulí Jom Tov Lipmann Heller, David Oppenheimer, Šmu'el Šmelke Horovic, Mordechaj Benet nebo Samson Rafael Hirsch.

Život zdejší židovské obce poznamenalo několik velkých požárů. 10.08.1719 zničil rozsáhlý požár celou židovskou čtvrť. Po znovuvybudování ghetta přišla v dubnu 1737 další ohnivá pohroma. V první polovině 18. století žilo v Mikulově na 600 židovských rodin a zdejší židovská obec byla nejpočetnější na Moravě (přebývalo zde téměř 10 % moravských Židů). V první polovině 19. století tvořili Židé téměř polovinu obyvatel města, ale po získání plné občanské rovnoprávnosti v roce 1848 začalo jejich stěhování do velkých měst, zejména do Brna a Vídně, kde měli lepší ekonomické podmínky.

Také v 19. století došlo k řadě požárů, ovšem katastrofální následky měl až požár v září 1924, a zejména v dubnu 1926, kdy oheň zasáhl 91 domů. Tyto dva poslední požáry byly jedním z podnětů pro vznik Židovského ústředního musea pro Moravsko-Slezsko, které bylo v Mikulově otevřeno 24.05.1936 a jehož zakladatelem byl JUDr. Richard Teltscher.

Úplný zánik mikulovské židovské komunity přinesla II. světová válka. Z 472 židovských obyvatel města v roce 1938 se 110 podařilo uprchnout před nacisty do ciziny. 327 jich však nepřežilo holokaust. K obnovení obce již nikdy nedošlo.

Horní synagoga v Husově ulici 13, stavba původně z roku 1550, byla rozšířena v roce 1689, po požáru obdržela v letech 1719–1723 (snad za účasti zámeckého architekta Christiana Alexandra Oedtla) nový barokní rozvrh, kde čtveřice kupolí je sklenuta do čtyřsloupového pilíře uprostřed haly a vytváří tak řečniště – almemor. Je to poslední dochovaný templ polského či lvovského typu v České republice. Po komplexní opravě v letech 1977–1989 slouží dnes Horní synagoga kulturním účelům, uvnitř najdeme muzejní expozici o historii a památkách židovské obce. Na průčelí byla v roce 1995 odhalena pamětní deska obětem holokaustu.

Horní synagoga

Jedním z domů v židovské čtvrti je i dům s renesančním jádrem a klenbami (křížové s vytaženými hřebínky) a jednosloupovým rohovým loubím na průčelí, typickým prvkem pro výstavnější budovy v moravských židovských čtvrtích, kdy na jeden toskánský sloupek je sklenuto pole křížové klenby. Ulice dřívější židovské čtvrti bývaly dlážděny nepravidelnými valouny. Již z 2. poloviny 17. století mělo mikulovské ghetto vlastní vodovod a jednoduchou kanalizaci.

dům Husova 50

Mandloňová stezka

4 km

Jihomoravský kraj, okr. Břeclav

Mapa trasy: https://mapy.cz/s/popevureba

Mandloňový sad je unikátní v České republice. V době největšího rozmachu tohoto sadu v něm rostlo 50 tisíc mandloní. Nic obdobného neexistovalo v celé Střední Evropě.

Historie pěstování mandloní na našem území sahá do 17. století. První rozsáhlé sady však byly vysázeny ve snaze o soběstačnost socialistického hospodářství až v roce 1949 právě v Hustopečích. V době největšího rozmachu v šedesátých letech dvacátého století rostlo okolo 50 tisíc stromů na 185 hektarech. Pěstování mandloní se však stávalo neekonomických, a tak se sady postupně zmenšovaly, až na konci osmdesátých let zůstaly poslední dva.

V květnu 2015 začala hustopečským mandloňovým sadům nová éra. K devíti stovkám stromů přibylo téměř sto padesát mladých výpěstků. V roce 2016 opět došlo k výsadbě mladých mandloní. Nový sad vznikl na půl hektarovém pozemku na Starém vrchu za rozhlednou, zasadilo se téměř šedesát nových mandloní.

Rozhledna stojí na okraji mandloňového sadu na Hustopečském starém vrchu v nadmořské výšce asi 300 metrů. Vysoká je 17,4 m, přičemž vyhlídková plošina se nachází ve výšce 12,6 metrů. Slavnostně byla otevřena 31. března 2012.

zdroj: www.hustopece.cz

Na místním hřbitově našli odpočinek příbuzní prezidenta T. G. Masaryka. V roce 1887 sem byla uložena Masarykova matka Terezie, která se v Hustopečích i narodila a v roce 1907 pak Masarykův otec Josef, který pocházel ze slovenských Kopčan. V září 1937 byla z hustopečského hrobu rodičů vyzvednuta symbolická prsť hlíny, která pak byla uložena do Masarykova hrobu v Lánech.